Loupak.cz - Vtipy

Doktor pacientovi: „Zemřel již někdo z vašich blízkých?”
„Ano.”
„Tak v tom případě pro vás mám dobrou zprávu - brzy se s ním zase uvidíte.”

Vrátí se Pepa z Bohnic, kde se léčil z toho, že je pes. Potká ho kolega a vyzvídá: „Tak už jsi zdravý?”
„Pochopitelně, sáhni mi na čumák!”

Kožíškovi u lékaře. Doktor bábu zevrubně prohlédne a pak ji pošle na chodbu a říká Kožíškovi: „Pane Kožíšek, tady je medicína v koncích. Vaše paní je smrtelně nemocná. Ale věděl bych o jednom prostředku, který by pomohl. Kdybyste se se svou paní třikrát denně miloval, vždycky po jídle...”
Kožíšek to odkývá a vyleze na chodbu. Žena se k němu otáčí s nadějí v očích a povídá: „Tak co? Co říkal doktor?”
A Kožíšek s takovým smutným pohledem: „Že asi umřeš.”

Lékař poslouchá pacienta: „To je dobře, to je dobře, to je dobře...”
„Co je dobře?”
„Že to nemám já,” říká lékař.

„Za kolik mi můžete udělat novou zubní protézu?”
„Osm tisíc.”
„To je moc!”
„Ale můžete s ní jíst všechno.”
„To je mi houby platné, když mi na jídlo už nic nezůstane!”

Přijde si k lékaři postěžovat žena v černém, že její muž po návštěvě u něho zemřel.
„A bral ty prášky na pocení, co jsem mu předepsal?”
„Bral.”
„A potil se po nich?”
„Potil.”
„Tak na co si stěžujete, všechno je v pořádku!”

„Ano, běhám za ženskejma,” souhlasí pacient, „ale proto mi ještě nemusíte, doktore, předepisovat černé uhlí na běhavku!”

U doktora: „Řekněte, chlape, neoperoval jsem vás kdysi na slepáka?”
„Jo, máte pravdu, to bylo tehdy, když jsem měl infarkt.”

„Pane doktore, vrtáte zuby bezbolestně?”
„Samozřejmě, nikdy nic necítím.”

Ředitel blázince si nechá postavit okolo svého království sto zdí. Dva blázni se přesto pokouší utéct. Lezou a lezou.
Jsou u 25. zdi a první blázen se ptá druhého: „Ještě můžeš?”
„Jo, ještě můžu.”
Jsou u 50. zdi a první blázen se opět ptá: „Ještě můžeš?”
„Jo, ještě můžu.”
Jsou u 75. zdi a blázen se zase ptá toho druhého blázna: „Ještě můžeš?”
Druhý si setře pot z čela: „Zatím ještě můžu.”
Jsou u 99. zdi a ten první se jako obvykle zeptá: „Tak co, ještě můžeš?”
„Ne! Už nemůžu!”
„Tak se vrátíme...”