Loupak.cz - Vtipy

Pepíček přichází první den ze školy.
„Tak co,” zajímá se otec, „jaké to bylo?”
„Fajn,” připouští dítě školou povinné, „všechno, co nám soudružka učitelka říkala, jsem pochopil, jen stále nechápu, co je to ten socialismus. Nemohl bys mi to, tati, vysvětlit?”
„Lidsky? Abys to pochopil? Tak se podívej: Byl jednou jeden velký muž, no, on vlastně nebyl moc velký, spíš malý, a ten se jmenoval Lenin. Původně se Lenin nejmenoval, ale Uljanov. A tenhle Uljanov měl kamaráda, on to vlastně žádný kamarád nebyl, ale pěkná sketa a ten se jmenoval Stalin. Co říkám Stalin, on se vlastně jmenoval Džugašvili. A tihle dva kamarádi spolu udělali Říjnovou revoluci. Vlastně to nebyla revoluce, ale puč, a nebyla v říjnu, ale v listopadu...”
Pepíček se chytá za hlavu a volá: „Jéžišimarjá, to je ale bordel!”
„Výborně,” na to otec, „tak jsi to přecejen pochopil.”

Proč mají blondýnky v hlavě háček?
Aby jim měla na čem viset mícha.

Paní učitelka poučuje třídu: „Děti, nelíbejte nikdy zvířátka, můžete od nich chytit nějakou ošklivou chorobu, znáte určitě nějaké takové případy.”
Přihlásí se Pepíček: „Prosím, já znám takový případ. Naše teta líbala našeho pejska.”
„A jaké to mělo následky, Pepíčku?” ptá se paní učitelka.
„Pes chcípl!”

Ptá se ve škole učitelka, kdo unese kolik melounů. Hlásí se pár dětí, mezi nimi i Pepíček, ale toho učitelka nevyvolá, protože to je známý sprosťák.
„Tak třeba ty, Mařenko.”
„Já unesu jeden.”
„A jak to uděláš?”
„Dám si ho pod rameno.”
„Unese někdo víc než jeden meloun?”
Pořád se hlásí Pepíček a pár dalších.
„Tak třeba ty, Kačenko.”
„Já unesu dva. Jeden si dám pod levé a jeden pod pravé rameno.”
„Unese někdo víc než dva melouny?”
Už se hlásí jen Franta a Pepíček, a tak učitelka vyvolá Frantu.
„Tak co, Franto, kolik uneseš melounů?”
„Tři.”
„A jak?”
„Jeden si dám pod pravé rameno, jeden pod levé a třetí si napíchnu na ptáka...”
Učitelka se rozčiluje, že je i Franta tak sprostý a ptá se, jestli někdo unese víc než tři melouny. Už se hlásí jenom Pepíček, a tak ho učitelka vyvolá.
„Tak kolik jich, Pepíčku, pobereš?”
„Pět.”
„Marjá panno, jak to uděláš?”
„Jeden si dám pod pravé rameno, jeden pod levé rameno a na ptáka si napíchnu Frantu, kterej pobere tři...”

Plavou dva vyplavení Pražané, manžel a manželka, na staré posteli Vltavou a on ji okřikuje: „Neremcej. Vždycky jsi básnila, jak bys chtěla vodní postel, a teď ji tady máš a ještě si budeš stěžovat!”

Do řeznictví vejde obrovský pes s peněženkou v tlamě, položí ji na pult a posadí se před vitrínu s masem.
„Tak co to bude, chlapče?” ptá se řezník žertem. „Chtěl bys masíčko?”
„Haf!” štěkne pes.
„Hm,” přikývne řezník. „A co to bude? Játra, slanina, roštěná...”
„Haf!” přeruší ho pes.
„A kolik té roštěné chceš? Půl kila, kilo...”
„Haf!” oznámí pes.
Ohromený řezník maso zabalí a vezme si z peněženky peníze. Když pes odchází, rozhodne se ho sledovat. Pes vejde do činžáku, v druhém patře vystoupí z výtahu a začne škrábat na dveře. Vzápětí se dveře otevřou a nějaký muž začne psovi nadávat.
„Proč na něj křičíte?” vyčítavě zvolá řezník. „Tak chytré zvíře jsem v životě neviděl!”
„Chytré?” opáčí muž. „Tenhle týden si už potřetí zapomněl klíče!”

Prodám mobilní telefon ruské výroby. Zn.: I s podvozkem.

Sedí česká a americká blondýnka v baru na Manhattanu. Ta česká pije vodku, v ruce má dva dvacetníky a bouchá s nimi o stůl nějakou písničku. Američanka se obrátí a ptá se: „Co to máš? A na co? Pěkně mi to leze na nervy!”
Česká blondýnka odpoví: „S tím se dá dělat všechno. Můžeš hrát muziku, něco si za to koupit nebo třeba telefonovat.”
Za chvíli musí na toaletu a nechá ležet mince na stole. Američanka to uvidí, využije situace, vezme dvaceťáky, jeden přiloží k uchu, druhý k puse a křičí: „Haló, haló, můžete mě spojit s mým přítelem?”

Děti mají ve škole tvořit věty, kde se objevují slova „jelikož” a „patrně”. Přihlásí se Janička: „Jelikož je venku zamračeno, patrně bude pršet.”
Další děcka sypou z rukávu podobně geniální nápady, až se přihlásí Pepíček: „Babička jde po dvorku a nese si pod paží Timesy.”
„Ale, Pepíčku,” namítne kantorka, „tam není ani jelikož, ani patrně.”
„No, to taky není všechno,” říká Pepíček a dodá: „Jelikož neumí ani slovo anglicky, patrně se jde vysrat.”

Loudí malá Anička: „Dědo, co to pořád cucáš? Dej mi taky!”
„Nedám,” prohlásí neústupně děda, „to je můj zub!”