Loupak.cz - Vtipy

Sejdou se v Indii tři Angličané a začnou se vzájemně představovat.
První říká: „I am George Shelley and I come from Oxford.”
(„Jmenuji se George Shelley a jsem z Oxfordu.”)
Druhý povídá: „I am very pleased to meet you. My name is John Tanner and I come from London.”
(„Velmi mě těší, že vás poznávám. Já jsem John Tanner, z Londýna.”)
Nakonec se představuje třetí Angličan: „I am Randy McKay and I come from my room.”
„Majrum?” podiví se krajané. „Where is it?”
(„Kde to je?”)
„In my room,” odvětí poslední Anglán. „In room where I sleep.”
(„No přece v mém pokoji, tam, kde spím!”)

Maminko, jsou dneska velikoce?
Ne, až za týden.
Ale já jsem si dnes vykoledoval 5.

Jeden britský ministr pošt byl velký fotbalový fanoušek, a tak vydal výnos, že všechny telegramy týkající se oznámení fotbalových výsledků budou o polovinu levnější. A tak se stalo, že zejména skotskou částí Velké Británie putovaly telegramy asi tohoto druhu: „Skotsko porazilo Irsko 2:0 - Dědeček zemřel, pohřeb v pátek...”

Známý dobrodruh byl pozván na večeři k rodince kanibalů. Ze slušnosti se ještě před přijetím zeptal: „Nemám také donést něco k jídlu?”
„Kdepak,” vrtí hlavou nejstarší kanibal. „Stačí, když přijdete.”

Pana Heřmánka přivedl osud na policejní stanici, kde oznámil, že mu byla v noci ukradena náprsní taška. Službu konající policista se ptá: „Víte, kdo to byl?”
„Ano, hezká mladá dáma vysoké postavy, černé oči...” Pak se zamyslí a pokračuje: „Kdybyste ale viděl ten dekolt!”

Nápis na náhrobku: „Zde odpočívá František Stránský. Celý život nic jiného nedělal!”

Hostující kazatel právě skončil sérii evangelizačních shromáždění v jednom vesnickém sboru. Členové té církve byli tak chudí, že mu nemohli zaplatit jeho výdaje. A tak se jeden ze starších rozhodl, že mu věnuje svého koně. Nebylo možné odmítnout, proto kazatel za darovaného koně srdečně poděkoval a chystal se na cestu.
Bývalý majitel koně si ho však zavolal a vysvětlil mu: „Toto je zvláštní kůň. Je vycvičen tak, že když řeknete ‚Chvála Bohu’, tak zrychlí a uslyší-li ‚Haleluja’, zastaví.”
Hostující kazatel slíbil, že dá na koně pozor, rozloučil se, nasedl, řekl „Chvála Bohu” a kůň se rozjel.
Všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy se blížili k hluboké rokli. Kazatel koni přikázal: „Chvála Bohu.”
Kůň zrychlil.
Kazatel zakřičel: „Chvála Bohu.”
Kůň se dal do cvalu.
Kazatel se chytil za hlavu: „Popletl jsem slova. Jak jen zněl ten příkaz k zastavení.”
Kůň se řítí k propasti a kazatel vykřikuje všechna slova, která ho napadají: „Amen... Hosana... Maranatha...” Nic nefunguje.
Náhle si vzpomene na kouzelné slůvko. Rázně přikáže: „Haleluja.” a kůň se zastaví půl metru před okrajem hrozné hluboké propasti.
Zpocený, ale šťastný kazatel se zhluboka nadechne, vděčně pohledí k nebi a pronese: „Chvála Bohu.”

„Život je pes,” povzdechl si pokousaný.

Hádají se tři matky, která má doma větší dřevo.
„Můj František,” povídá první, „to je takové dřevo, že nedokáže ani umýt nádobí.”
„Můj Honzík je ještě horší,” namítne druhá, „to je vám takové dřevo, že po sobě ani neumí spláchnout záchod.”
„No jo, máme to s nimi utrpení,” povzdechne si třetí máma, „ale ten můj je ze všech nejhorší. Karlík je takové dřevo, že ho házíme do kamen!”

Zlobí se učitel autoškoly na zpomalenou blondýnku: „Řekl jsem - objet!”
„Dobře, pane Macháček. Sice nemám vůbec hlad, ale když to chcete, já už na něj teda jdu...”