Loupak.cz - Vtipy

Přijde cikán do elektra a povídá prodavačovi: „Chtěl bych támhleten CD přehrávač,” a ukazuje na ohřívač. Ale prodavač na sobě nedá nic znát a prodá mu ho.
Cikán přijde domů a říká rodině, že budou poslouchat cédéčka. Vloží CD a najednou se z cédéčka začne kouřit, line se z toho šílený smrad a cikánka povídá cikánovi: „Ty debile, vždyť jsi přines vypalovačku!”

Lada napsal kocoura Mikeše někdy okolo roku 1938 a Romové ho dočetli až v roce 2010. Až se naučí číst i Vietnamci, máme po Rákosníčkovi...

Chlubí se Američan, jaké vyšlechtili krávy: „To my máme krávy, co dojí šlehačku, máslo nebo jogurt!”
Pokračuje Rus: „To my máme vepře, co sere rovnou jitrnici, tlačenku či ovarovou polévku!”
A na řadu přijde Čech: „To já mám doma slepici a ta mi už celých dvacet let pere, žehlí i vaří!”

Šnorer Lebetran byl velmi zbožný. A tak když se jednou modlil, zjevil se mu archanděl Gabriel.
„Milý Gabrieli,” povídá Lebetran, „co je pro Boha milión let?”
„Milión let je pro Boha jedna vteřinka.”
„A co je pro Boha milión dolarů?”
„Milión dolarů je pro Boha jako cent.”
„A nemohl by mi tedy Bůh dát cent?”
„Jistě, počkej vteřinku...”

Sejdou se v Indii tři Angličané a začnou se vzájemně představovat.
První říká: „I am George Shelley and I come from Oxford.”
(„Jmenuji se George Shelley a jsem z Oxfordu.”)
Druhý povídá: „I am very pleased to meet you. My name is John Tanner and I come from London.”
(„Velmi mě těší, že vás poznávám. Já jsem John Tanner, z Londýna.”)
Nakonec se představuje třetí Angličan: „I am Randy McKay and I come from my room.”
„Majrum?” podiví se krajané. „Where is it?”
(„Kde to je?”)
„In my room,” odvětí poslední Anglán. „In room where I sleep.”
(„No přece v mém pokoji, tam, kde spím!”)

Jak pozná Eskymák, že zamrzl vzduch?
Ptáci chodí pěšky.

Ginsberg navštíví Goldbergův obchod s nábytkem, aby si koupil kredenc.
„Kredence nevedeme,” oznamuje Goldberg, „ale mám pro nich návrh, máme hodiny, jdou a koupěj si nějaký pěkný.”
„Ale kde,” povídá Ginsberg, „na co jsou jednomu hodiny.”
„Na co?” žasne Goldberg, „tak jak to udělaj, aby ráno nezaspali?”
„Soused si vždy o půl sedmý ráno pouští rádio a to mě probudí.”
„No dobře, a to ani nikdy během dne nepotřebujou vědět, kolik je hodin? Jak to zaříděj, aby věděli, kdy maj jít do práce a pak z práce?”
„Jednoduše. Než vylezu z postele, oholím se, vyčistím si zuby a umyju se, je sedm hodin. Než se nasnídám a přečtu si noviny, je půl osmý a akorát čas jít na autobus, abych byl tak akorát v osm v práci. V poledne sousední továrna odtroubí začátek a konec polední pauzy a v pět pak odtroubí i konec pracovní doby. A než se vrátím domů, navečeřím se a podívám na televizi, je devět a čas jít spát. No a druhý den se zase všechno opakuje. Takže mi řeknou, k čemu by mně byly hodiny?”
„No, ale jak třeba určej čas, když se probuděj uprostřed noci?”
„Jednoduše, mám přece trumpetu.”
„Trumeptu? Jak oni trumpetou určujou čas?”
„Vylezu na balkon a silně zatroubím a ten antisemita od naproti vyleze z okna a zařve: Hej, ty Žide bláznivej, co troubíš na trumpetu ve tři hodiny v noci!”

Chlubí se kámošům Deža: „Představte si, hoši, že mě ráno jeden skin pozval do hospody a pili jsme tam společně přes dvě hodiny.”
Kamarádi to vidí skepticky a nějak se tím netají: „Za tím něco musí být.”
„A prd za tím je,” nenechá si to vzít Deža a přibližuje situaci: „Potkám ho. Ptá se, kam jdu. Řeknu - do hospody pro pivo. Jestli ho do dvaceti minut tátovi nepřinesu, tak o mě přerazí baseballku. On říká, já tam jdu taky. Pojďme společně. Dvě hodiny jsme spolu chlastali, táta o mě doma přerazil baseballovou pálku...”

Víte, co se stane, když vybuchne jaderná elektrárna Mochovce?
Češi budou zpívat „Nad Tatrou sa blýská” a Slováci „Kde domov můj?”.

Četa amerických vojáků hlídkovala na irácké hranici. Na jedné hlídce našli v příkopě u cesty ošklivě pobitou mrtvolu iráckého vojáka. O kus dál v příkopu na opačné straně našli ošklivě pobité tělo amerického vojáka, který byl však naštěstí ještě naživu. Podepřeli mu zkrvavenou hlavu a ptali se ho, co se stalo.
Šeptem a ztěžka jim začal popisovat tu divnou událost: „Šel jsem po této cestě, ozbrojený po zuby. Na druhé straně cesty stál těžce ozbrojený irácký voják. Přišel jsem k němu, podíval se mu zpříma do očí a zakřičel: Saddám Husajn je bezcharakterní prolhané prase! Podíval se mi taky zpříma do očí a zakřičel: George Bush je taky bezcharakterní prolhané prase! No a když jsme tam stáli a třásli si rukama, sejmul nás náklaďák!”