Loupak.cz - Vtipy

Pepíček přijde ze školy a v žákovské knížce má od paní učitelky napsáno: „Vypadá to, že má váš syn velké problémy s pochopením rozdílu mezi chlapci a děvčaty. Mohla byste s ním o tom promluvit?”
Maminka vezme Pepíčka za ruku, odvede ho po schodech do ložnice, zavře dveře a povídá: „Pepíčku, tak nejdřív sundej moji blůzu.”
Pepíček rozepne její blůzu a sundá ji.
„Teď sundej moji sukni.”
Pepíček sundá její sukni.
„Teď sundej moji podprsenku.”
Pepíček sundá její podprsenku.
„Teď sundej moje kalhotky.”
Pepíček sundá její kalhotky.
Nakonec maminka praví: „Pepíčku, prosím tě, už nikdy nechoď do školy v mém oblečení!”

„Přijela ke mně na prázdniny malá neteř,” svěřuje se žena své přítelkyni. „Když si pochutnávala na svačině, zeptala jsem se jí, jestli se také o mě postará, až budu stará a nemohoucí... Neboj se, teto, já ti něco seženu, aby ses dlouho netrápila, odpověděla mi.”

„Mami, proč Petruška pořád dostává lízátka a já ne?” závistivě se ptá mladší dcera.
„Promiň,” odvětí matka, „ale ty nechceš být zpěvačkou...”

Třináctiletá dívka si zkouší před zrcadlem novou minisukni a zeptá se na názor maminky: „Je to hezký, ne, mami?”
Maminka se na dcerušku zadívá a konstatuje: „Ano, tak hezký, že tě v tom ven nepustím!”

„Děti,” volá maminka z kuchyně, „běžte se dívat na Robina Úda!”

Chlapeček se ptá holčičky: „Proč máš zavázanou ruku?”
„Včera jsem chtěla krmit z dlaně jednoho ptáčka. Až pozdě jsem zjistila, že je to datel.”

Maminka koupí chlapečkovi lízátko. Malý cestou z obchodu líže, líže a lízátko mu spadne na zem. Zvedne ho a chce ho znovu strčit do pusy, ale vtom ho matka zarazí: „Počkej, vždyť je celé od písku! Vrátíme se a já ti koupím nové.”
Jdou tedy zpátky do obchodu a chlapeček najednou povídá: „Mami, zastav, už tam nemusíme. Už jsem ten písek slízl!”

Dva malí kluci se hádají o míč: „Dej mi ho, je můj!”
„Ne, ty mi ho dej - ten míč je můj!”
„Ne, můj!”
„Ne, ne, můj!”
Po nějaké době: „Tak si ho teda vem!”
„Ne, ty si ho vem!”
„Ne, ty...”

Jde pán po ulici a potká Pepíčka: „Chlapče, nevíš, kolik je hodin?”
„Ne, nevím,” odvětí Pepík, „ale můžu ti ukázat, jak daleko umím hodit kamenem.”

Malá Janička se vrátí ze školky s obvázanou hlavou.
„Proboha, co se ti stalo?!” zděsí se maminka.
Dívenka se rozvzlyká: „Pavlík po mně hodil kostku!”
„Copak jsi ho nemohla nechat, aby skládal ten obrázek jako první, když je to takový surovec?” rozčiluje se máma.
Janička upřesňuje situaci: „Dlažební kostku.”