Prodražená mouka

Babička pošle dědu pro mouku. Děda jde po ulici a říká si nahlas, aby to nezapomněl: „Dvě kila mouky, dvě kila mouky...”
Pak ho napadne, že se ještě pojistí a bude si pamatovat také „bílý prášek”. Kdyby zapomněl na mouku, vzpomene si na bílý prášek a hned mu to dojde.
Už je skoro u obchodu, ale samozřejmě že všechno zapomněl. Před obchodem ho osloví drsně vyhlížející mladík: „Hej dědo, nechceš kokain?”
„Co jestli nechci?” nechápe děda.
„No kokain, dědo..., takovej bílej prášek.”
„A jo,” plácne se do čela stařík, „dejte mi dvě kila.”