Ptá se ve škole učitelka, kdo unese kolik melounů. Hlásí se pár dětí, mezi nimi i Pepíček, ale toho učitelka nevyvolá, protože to je známý sprosťák.
„Tak třeba ty, Mařenko.”
„Já unesu jeden.”
„A jak to uděláš?”
„Dám si ho pod rameno.”
„Unese někdo víc než jeden meloun?”
Pořád se hlásí Pepíček a pár dalších.
„Tak třeba ty, Kačenko.”
„Já unesu dva. Jeden si dám pod levé a jeden pod pravé rameno.”
„Unese někdo víc než dva melouny?”
Už se hlásí jen Franta a Pepíček, a tak učitelka vyvolá Frantu.
„Tak co, Franto, kolik uneseš melounů?”
„Tři.”
„A jak?”
„Jeden si dám pod pravé rameno, jeden pod levé a třetí si napíchnu na ptáka...”
Učitelka se rozčiluje, že je i Franta tak sprostý a ptá se, jestli někdo unese víc než tři melouny. Už se hlásí jenom Pepíček, a tak ho učitelka vyvolá.
„Tak kolik jich, Pepíčku, pobereš?”
„Pět.”
„Marjá panno, jak to uděláš?”
„Jeden si dám pod pravé rameno, jeden pod levé rameno a na ptáka si napíchnu Frantu, kterej pobere tři...”
Ve třídě byli dva Lukášové, Lukáš Růžička a Lukáš Straka. Jednou paní učitelka chtěla vyvolat prvně jmenovaného Lukáše a protože často byly problémy se shodou křestních jmen těchto dvou žáků, oslovila ho příjmením: „Růžička, k tabuli!”
Lukáš Růžička dál sedí v lavici a nijak nereaguje.
„No tak, Růžička, ať už jseš tady!” zvýšila hlas učitelka.
Žák sebou teprve teď trhl a na omluvu říká: „Už jdu. Já nevěděl, kterého Lukáše myslíte!”
-
+


25. 12. 2011