Jde si Ábeles postěžovat...

Co udělá Somálec, když uvidí zrnko pšenice?
Omdlí, protože tolik jídla najednou ještě neviděl.

Češi tak trpí průjmy, že už jim zbývá černé uhlí jen na několik desítek let.

Falešný hráč, Tony Rowdman, měl na zápěstí levé ruky vytetovanou růži. Mrzelo ho to, neboť podle té růže ho vždy identifikovali. Jednoho dne si tu ruku usekl.
A tak nyní, když na něj šerif Stone vypisuje zatykač, musí do kolonky Zvláštní znamení napsat: „Žádné.”

Rusové vymysleli stroj na škrabání brambor a oznámili to Američanům. Ti vyslali komisi, aby to vyzkoušela. Američan hodí do stroje jeden brambor, ve stroji to zachrastí a vyleze oloupaný. Amík se ptá výrobců: „A kolik brambor to oloupe?”
Rusové pokrčí rameny a řeknou, že se to nejdřív musí vyzkoušet. Tak tam nasypou kýbl, ve stroji to zachrastí a vypadne kýbl oloupaných brambor. Amíci si řeknou: „To není možné, to chce něco většího!” a nasypou do stroje celý vagon.
Ze stroje vyleze Ivan v zástěře a se škrabkou a zoufale zvolá: „Nimagu, Vasju zasypalo!”

„To ještě není polární záře, dědečku,” uklidňuje starého Eskymáka mladý, „to jsou jen jaderné pokusy!”

Předseda pokyne cikánovi, který se chce stát komunistou: „Tak povídej, Dežo, proč chceš vstoupit do strany?”
Cikán říká: „Můj táta byl taky komunista.”
„No, a jaké další zásluhy máš?”
„I můj děda byl komunista.”
„No, a co dál?”
„I můj praděda byl komunista.”
„Nekecej, Dežo,” zlobí se předseda. „Tenkrát ještě žádná strana nebyla.”
Cikán odpoví: „Jo, to máte pravdu, ale také se už kradlo!”

Dívají se dva indiáni za bělochem, který jede na kole.
„Bílý muž je ale lenoch. Sedí, i když utíká.”

Skupina mladých kovbojů se utáboří na okraji houštin, do okolního ticha se ozývají jejich rozjařené hlasy. Mladý kovboj Jim do sebe obrátí zbytek lahve a mátožně popadne za rameno jednoho z kolegů: „Poslouchej, Bobe, já ti asi budu muset ustřelit hlavu!”
„To se na to podívejme, Jimmy. A proč bys to měl udělat?”
„Potřebuju pro koně seno!”

První školní den na americké střední škole představuje učitelka nového žáka, Sakira Suzukiho z Japonska. Hodina začíná a učitelka prohlásí: „Uvidíme, kdo ovládá kulturní historii Ameriky. Kdo řekl: Dejte mi svobodu, nebo mě zabte?”
Ve třídě hrobové ticho, jen Suzuki zvedne ruku: „Patrick Henry, 1775, Filadelfie.”
„Výborně, Suzuki. A kdo řekl: Stát je národ a národ nesmí zhynout?”
Suzuki se postaví: „Abraham Lincoln, 1863, Washington.”
Učitelka se podívá na žáky a pokárá je: „Stydím se za vás. Suzuki je Japonec a zná americkou historii lépe než vy!”
Zezadu se ozve tichý hlas: „Polib mi, zasranej Japončíku!”
„Kdo to řekl?” zvolá učitelka.
Suzuki zvedne ruku a bez vyzvání odpoví: „Generál McArthur, 1942, Guadalcanal, a Lee Iacocca, 1982, při valné hromadě firmy Chrysler.”
Třída ztichne, jen zezadu se ozve: „Je mi z toho na blití!”
Učitelka křičí: „Kdo to byl?!”
Suzuki okamžitě odpovídá: „George Bush senior japonskému premiérovi Tanakovi v průběhu oběda, 1991, Tokio.”
Jeden ze studentů se postaví a otráveně řekne: „Vyhul mi!”
Učitelka hystericky: „A dost! Kdo to byl teď?!”
Suzuki bez mrknutí oka: „Bill Clinton Monice Levinské, Oválná pracovna Bílého domu, Washington, 1997.”
Další ze studentů se postaví a zařve: „Suzuki je hromada sraček!”
A Suzuki opět klidně: „Valentino Rossi, 2002, Velká cena motocyklů, Brazílie.”
Třída zcela propadne hysterii, učitelka upadá do bezvědomí. Otevřou se dveře a vejde ředitel: „Kurva, takový bordel jsem ještě neviděl!”
Suzuki: „Vladimír Špidla ministru financí při předložení státního rozpočtu, 2003, Praha.”

Roubíček a Kohn jdou na trh. Cesta je dlouhá a vede bažinatou krajinou. Co chvíli přeskočí přes cestu žába. Roubíček povídá Kohnovi: „Když jednu žábu chytneš a sníš, dostaneš ode mě 100 korun.”
Kohn se dlouho nerozmýšlí, popadne žábu a v mžiku ji má v útrobách. Roubíček s velkým sebezapřením zaplatil prohranou sázku. Po trhu se oba vracejí stejnou cestou zpět. Roubíček, který nemůže zapomenout na prohraný peníz, se ptá Kohna: „Ty, Kohn, dáš mi také 100 korun, když jednu žábu sním?”
„Nu, pročpak ne,” odpověděl Kohn.
Roubíček se vrhl po žábě a v okamžiku se ztratila v jeho ústech. Kohn vrací dle úmluvy 100 korun. Oba jdou zamyšleni cestou dál... Delší ticho přeruší Roubíček dotazem: „Ty, Kohn, řekni mi, proč jsme ty žáby vlastně žrali?”